Milí čtenáři a čtenářky,

ráda bych Vám oznámila, že své stránky přesunuji na tuto adresu : http://zpekacku.cz/ . Pokud se Vám mé vaření a pečení líbí a chcete se podívat, co budu v kuchyni vytvářet dál, budu moc ráda, když mne na těchto stránkách budete sledovat :).

Ať Vám stále chutná a máte se krásně,

Barborka.

Kopro v jeho sezoně nelze odolat. Já stále nedokážu přijít na to, jak je možné, že někomu chuť kopru vadí. Čím to je? Někdo se odvolává na to, že mu kopr zošklivila školní jídelna. To by ovšem ten někdo nemohl jíst nic, jelikož v jídelně jsme dostávali miliony jídel s názvy, jenž běžně nalezneme na stránkách jídelních lístků v českých hospůdkách a dokonce také s názvy, jimiž nazývaly naše maminky a babičky jídla, po kterých jsme se doma mohli doslova ujíst.
Když tedy roste kopr, využívám jej, jak jen mohu. V tomto receptu jsem z něj udělala netradiční ,,koprovku,, . Říkám tomu ,,kulajda omáčka,, . Takový můj specifický název. A do kulajda omáčky by měly přijít samozřejmě brambory. A co je lepší, než si už našťouchané brambory ( abyste s jejich šťoucháním neměli na talíři žádnou práci) vymáčet do omáčky, na vidličku ještě nabrat houbičku a hodovat si při té chuti a vůni čerstvého kopru smíseného se smetanou?

Bylo pohodové, klidné ráno... ani nevím proč, dostala jsem chuť opět něco (NE)upéct. Jakmile se k nám vrátilo sluníčko, chtělo to něco svěžího. Něco lehkého a osvěžujícího, co Vám zároveň nabije chuťové pohárky rozmanitými chutěmi.
Pro dnešek jsem si usmyslela chuť pistácií a malin.. Pistácie jsou kapitolou samy o sobě. Když jsem byla malá, chodil k nám každý rok Mikuláš ( protože jsme byly se sestrou tak hodné, větší andílky byste nenašly :D) a ten přinesl spolu s kily ovoce, pochoutek co se běžně na stůl nedostanou a výtvarných potřeb ( aby to s námi rodiče až do Vánoc vydržely a měli pokoj :D Prostě ,,Tady máte barvičky a malujte si :D ), také obrovské pytle pistácií. A já je louskala do doby, než jsem měla naprosto rozedřená bříška prstů a než se mé rty zdeformovaly solí. A i přesto jsem se po chvilce vzchopila ( po mámě mám výcvik) a pokračovala hrdě dál. Určitě nemluvím jen za sebe, když řeknu, že jakmile jednou s pistáciemi začnete, nemůžete přestat, dokud je nesníte. A to peklo, když Vám nějaká potvora nejde rozlousknout. To se musíte odvážit od nich na chvilku vzdálit, popadnout nožík a kroutit s ním v oříšku tak dlouho, než se do něj probojujete.
Dnešní cheesecake je tedy nepečený a je povedený. Moc povedený.

Tento koláč je doslova ,,upečený podzim,, . Jakmile jej jednou naříznete, tak Vás zahřeje u srdce, že i když jste zapřisáhlými odpůrci podzimu, pro tuto chvíli jej budete oslavovat. Hrušky začínají být tak měkoučké a šťavnaté, že musíte honem rychle vymýšlet, jak je zužitkovat, aby se Vám nezkazily. Sťopky se od nich už samou měkkostí samy odlamují. 

Neznám člověka, který by brambůrky miloval více. Má maminka je jejich královnou. Vždy načne balíček, po chvilce se lekne, kolik jich už snědla, proto jej zabalí a odnese. Ale o deset minut později se pro něj vrátí, jelikož, když už jsou načaté, do druhého dne by přeci nebyly dobré.
Vzpomínám si, že když jsme byly se sestrou malé, maminka nám vyprávěla své zážitky z dětství. Nevím, jestli to dělala skutečně dobrovolně... vždy jsme o ty její zážitky škemraly a škemraly. A když se rozpovídala, byla to jedna historka za druhou. Mezi nimi byla také vzpomínka na to, jak jí její babička o půlnoci smažila brambůrky.
Dnes jsem se tedy rozhodla jí připravit takové domácí brambůrky i já...

Počasí, jako by se nám zvrtlo z toho nejvrcholnějšího léta rovnou do podzimu. Jakmile pominuly dny, kdy jsme do sebe díky horku stěží dostali kousek melounu ( teď nemluvím za sebe ), chladné dny svádí k tomu, připravit si něco teplého a vydatnějšího. Něco hřejivého pro žaludek. Co se hodí víc, než houby, že?
Jenže to vedro vypálilo vše, co mohlo, takže pokud se vypravíte do lesa, asi zatím nenajdete ani tu muchomůrku. Já v těchto případech vyměňuji proutěný košíček za ten nákupní :) A zrovna dneska jsem propadla svodům chuti našich českých, malých, oranžových houbiček. Ano... šla jsem na lišky!
A jak už jsem psala, našla jsem momentálně velké zalíbení v kozích výrobcích. Dnes se tedy nejedná o BIO výrobek, jelikož jsem jej v obchodě neobjevila, ale kozí sýr, po kterém jsem sáhla, neměl chybu. S liškami vytvořil NEBEzpečně lahodnou kombinaci. Tak jemnou...všechna jemnost světa se zkrátka dnes schovala do mého quiche. A když jsem k tomu ještě z květníku na balkoně přidala čerstvé lístky tymiánu, mé srdce plesalo...

K Vánočním trhům neodmyslitelně patří pečené kaštany. Mají svou specifickou vůni. Navíc, prodejci je vždy nandavají lopatkou z kotlíků, ze kterých jde pára a krásné teplo. Když mrzne, přejete si u těch kotlíků dlouho postávat a hřát si u nich ruce.
Dost často se mi ale stávalo, že jsem v kornoutku dostala i takové kaštany, které byly všechno, jen ne lahodné. Po rozlousknutí a ochutnání člověku spadl úsměv a spíš hledal honem honem něco, čím tu pachuť zahnat ( takže na tom vlastně stánkaři ještě vytěžili, jelikož poblíž kaštanů se prodává palačinka s Nutellou :D) .
Říkala jsem si, že na tom, upéct si skutečně lahodné domácí pečené voňavé kaštany nemůže být nic těžkého. A když jsem se to pak naučila, začala jsem s kaštany více pracovat.
Takže nyní Vám ukážu svou verzi kaštanového cheesecaku. Náplň se neskutečně podobá náplni z čokoládové tyčinky Milena.
Kéž by jedlé kaštany rostly jako plevel, alespoň by jich byl pořád dostatek...

Na broskve jsem dříve moc nebyla. Dnes je zbožňuji. Zvlášť ty veliké, oranžovo červené, do kterých se zakousnete a šťáva Vám stéká po bradě. Vydáváte přitom takový mlaskavý zvuk, ale k těmto broskvým ten zvuk patří. Je to broskvový zvuk. A ta jejich vůně... tropická a přesto ji znáte z mnoha českých zahrad.

Takové horko, jako je letošní léto, moc lidí nepamatuje. Alespoň u nás ne. Jsme srdcem Evropy, ale v posledních dnech to vypadalo spíše, jako bychom se připojovaly k africkým státům. Klimatizace i větráky vykoupené, zásoby ledu v mrazničce nutností, 50 krát denně sprcha pod vodou odtočenou z Antarktidy... vedro prostě tak sužující, že už jej má každý dost.
A tak jsem si vymyslela, že místo toho, abych jej hostovala ještě u večeře přípravou jídla vhodného pro tropické dny, udělám to přesně naopak. A tak jsem si doma vytvořila kus Skandinávie. Vyrazila jsem do Švédska ( ok, ok... navštívila jsem IKEU :D ).
K večeři jsem podávala samé chladivé speciality se severským nádechem. Raky, marinovaného lososa ( recept tady http://zpekacku.blogspot.cz/2015/08/muj-marinovany-losos.html ), švédské kyselé okurky, hořčično koprovou majonézu, koktejlový dip k rakům, salát z červené řepy, okurkový salát s koprem, dokonce jsem opatřila i švédský chléb, který je lehký jako obláček a mírně nasládlý. Něco jako severské hot dogové housky.
Příprava takovýchto snídaní, obědů nebo večeří mě tolik baví... vše má svou misku, každý si vezme kolik chce a co chce ( jasné, že si vezme ode všeho a ještě ty ostatní musí lžící odhánět, aby mu trochu nechali :D ), nabírá se, ochutnává se, směje se a atmosféra je nezaměnitelná. A je jedno, jestli právě podáváte raky, ryby, tortilly, sushi nebo třeba halušky či vepřová kolena.
Mít svůj talíř je někdy nuda, ne? :)

Když je léto, když je pochmurné počasí, když dostanete extra košík švestek tak čerstvě utržených, že na nich ještě nestačila zaschnout ranní rosa a když má babička špatnou náladu, protože dostala jen úplně maličký kousek koláče, upečte tyhle muffiny!

Ono je chodit na houby a chodit na houby. Znám pár lidí, co houbaření nesnášejí, pár lidem to nevadí a pár lidí jsou do houbaření naprostí šílenci.
Můj kamarád Karel - to je chlap jako hora a velmi vášnivý houbař. Ten Vám vydrží o houbách vyprávět hodiny a hodiny a pořád není u konce. Nedávno dostal nový houbařský nožík. Jeho největším nepřítelem jsou sucha a vedra, jaká letošní léto přináší. Stejně tak to bývalo i s mojí babičkou a dědečkem. To byly výpravy. V lese se bylo od rána do večera a neodešlo, dokud košíky nezačaly samy od sebe mluvit, že už se do nich víc nevejde. Vyjíždělo se už v pět ráno, aby náhodou nenapadlo nějakého jiného chudáka houbaře houby vysbírat nebo aby aby je neposnídala lesní zvěř. A ty titěrné nudličky, co z hub pak babička při čištění nadělala. Krájela je na tak tenké plátečky, že přes ně bylo vidět lépe než přes naše okna a tím prakticky ztrácely chuť.
Já mám ráda houby na pořádné kousky, jen ať jsou to klidně špalíčky. Ty pustí nejvíc chuti a to zbožňuju.
Na houby chodím celkem ráda, ale jen málokdy zapluju tak hluboko, abych našla skutečné úlovky lesa. Dost často se vyskytuji někde poblíž silnice a koukám, jestli tam náhodou něco neroste. Jakmile se totiž sama dostanu do hloubek, už nenajdu cestu ven a zmatkuju. A tak jsme na tom já, máma i sestra všechny tři. Naše výpravy do lesa tedy nebývají zdaleka tak úspěšné, jako bývaly ty babičky a dědy... Díky Bohu za dobré hodné známé, které houby baví sbírat a chutí jim připomínají slimáky..

Tady je jeden chalupářský recept, když se Vám smaženice okouká ( což se stejně nikdy nestane)...

Představte si zeleň. Teď tu zeleň rozdělte do jednotlivých kopečků, z nějakých kopečků vytvořte kopce. Hrajte si s tou zelenou. Támhleten svah je světle zelený, svěží a mladší, támhleten je tmavší a zralejší, tamten má od každého trochu a navíc ještě pár sedmikrásek. Teď sem vpusťte trochu vzduchu. Alespoň tolik, aby to stačilo k tomu, že se tráva bude vlnit, že se Vám pyly lučního kvítí vloudí samovolně do nosu a že se budete moci zhluboka, pořádně nadechnout, přičemž se Vaše hruď naplní tím nejčistším vzduchem, jaký kdy dýchala. Ať se prohání, ať si ševelí... Nechte skrze mraky proniknout několik tenkých slunečních paprsků. Ony ty nejtenčí kolikrát dokáží přivodit to nejpříjemnější teplo. A teď se zeposlouchejte. Slyšíte to? Cinkání.. to cinkají zvonky, které mají krávy přivázané okolo krku. Vlastně to nejsou jen krávy, jsou to i býčci, jsou to také koně, vepři, kozy, slepice... zelenina a ovoce.. kam se podíváte, všude je něco, co je naprosto nedotknuté. Nebo jen mírně. A tomu se říká ,,pravý farmářský ráj,, a odtud máme BIO. Bio mléko a jogurt, který jsem použila při přípravě tohoto receptu.
Mnohé možná odradí, že tentokrát jsem dala přednost kozím výrobkům před těmi kravskými. Dělíme se na ty, co kozí produkty zbožňují nebo nenávidí. Nic mezi není. Já patřím mezi zbožňovatele, ale i kdybych byla nenávistník, v tomto cheesecaku budu kozí produkty zbožňovat a budu se pak chtít zbožňovatelem určitě stát. Kozí mléko i jogurt dodávají tomuto cheesecaku přímo fantastickou smetanovost a svěžest. Jako byste skutečně byli na tom nejčerstvějším horském vzduchu a z plecháčku popíjely chladivou smetanově smetanovou smetanu, k ní sem tam uzobávali luční maliny a ostružiny, jejich šťáva Vám na rukou zanechá pěkné fialovo růžové tečky, ještě prsty si olízněte...

Já Vám prostě slibuji, že tenhle cheesecake je tím nejčerstvějším, nejvenkovštějším a nejsvěženším a že po jeho ochutnání budete googlit, kam si dojet pro nejlepší kozí produkty ( ba ne přímo pro kozu)...

Itálie má jedinečnou atmosféru, že? Vždycky jsem se tu viděla. Ty vysoké domky s rozevřenými barevnými okenicemi, z nichž typická ,,mamma,, věší prádlo na šňůru, která končí v protějším okně, ta rána, kdy seskočíte do nejbližšího krámku pro něco dobrého k snídani a přivítají Vás jejich ,,Ciao,, bez ohledu na věk či na to, zda-li se znáte nebo ne. Je to nádherná bezprostřednost a vřelost a přesto ne nijaká vtíravost nebo obtěžování. V podstatě je každému všechno jedno. Italové se dokáží těšit z každé maličkosti a z té také dovedou vyvodit hádj´ku těch pravých ,,italských,, rozměrů :D takže, když se řekne, že doma máme Itálii, skutečně to nějaký důvod má.
A co dál vidíte, když se o ní rozpřemýšlíte? Křupavé voňavé ciabatty a focacci, mozzarely, parmazán, mortadely, prosciutto, zmrzliny, panna cotty, zmrzliny, rizota, těstoviny a samozřejmě - pizzy! Ty nejlepší pizzy prý dělávají v Itálii. Každý kousek Itálie má pizzu odlišnou. V těstě, v ingrediencích... ochutnala jsem nemálo variant. Ať už takové, kdy bylo těsto tak tenké, že jediný způsob, jak jej zkonzumovat bylo za pomoci lžíce, takové, které byly úžasně ,,venkovské,, a nadýchané a když jste se do nich zakousli, měli jste pocit, že je pro Vás pekla s láskou italská babička, i takové, které měly těsto extra tlusté, ale zato vláčné a sýrem bylo doslova pohlceno. Slyšela jsem o pizze už hodně informací. Někdo říká, že pochází jen a pouze z Itálie, další zase, že ji Italové pouze převzali. Kdo ví, co je na tom pravdy ( ještě bych sem dala nějakou nejapnou poznámku a přiřítila by se za to na mě nějaká rozčilená Italka s válečkem v ruce). Mě mé chutě říkají, že mám ráda pizzu, ať už je taková nebo maková. Samozřejmě ale musí jít o pizzu, ne ty mražené koláčky, co prodávají v obchodech ( když máte hlad nebo hodláte připravit ,,echt,, večeři, ale bohužel, čas zrovna nehraje do karet, jak je Vám i ten mražený koláč dobrý a přiznejme si, když chlapovi řeknete, že jste jej připravovala sama, stejně nic nepozná :D ). Ať už je tedy z Itálie, Z New Yorku, z Maďarska, Francie, z Německa, Anglie nebo klidně od dudáka ze Strakonic, když se pizza UMÍ, pochutnám si na jakékoliv.

Zkuste tuhle mou Pizza Cassa di Barborka, kde je vše domácí a uvidíte, že i ve Vás kus té pravé  Italky je. S pizzou se však musíte mazlit, pokud ji milujete, ostatně tak je to se vším jídlem ( a nejen jídlem :) ). Musíte se s tím mazlit a pracovat s láskou, pokud chcete dojít k úžasnému výsledku, jelikož, co do jídla dáte, to se Vám bohatě vrátí...

Na tohohle fešáka jsem se chystala už dlouho. Nejraději bych si jej tedy chytila sama, ale když není nikde poblíž žádná divoká řeka plná lososů ani žádný udatný rybář, co by mi toho čerstvého lososa dovezl, musel dovézt e-shop. Normálně bych se pro lososa nejspíše vypravila do Makra, ale ten den jsem byla dost vytížená ( = líná :D ). Tak jsem zalovila na internetu a našla stránky www.cerstveryby.cz  a najednou mi krom tří kilového filetu z čerstvého lososa skočilo do košíku i půl kila krevet. Objednávku mi přivezl hned druhý den dopoledne pan kurýr ( trošku jsem tedy doufala v toho udatného, svalnatého rybáře, který se bude neskutečně podobat Bradu Pittovi s třídenním strništěm :D ). Byla jsem ale nadšená. Filet byl obrovský, čerstvý, měl překrásnou oranžovo-růžovou barvu, žádné tučné části, voněl mořem, voněl mou Skandinávií...

Začínal podzim. Podzim je králem teplých barev. Všude samá oranžová, zelená, červená, žlutá... s podzimem to mám ovšem tak, že jej někdy mám ráda a někdy nemám. Jako malá jsem vždy dostávala panické deprese, jakmile se na kalendáři objevil poslední srpnový týden. Pro děti to znamená začátek školy ( nepředstavitelná hrůza! Kdo říká, že na školu vzpomíná rád, LŽE! Kamarádi a legrace, to ano, ale zkuste se dnes posadit na 45 minut do lavice, ve třídě hrobové ticho a před Vámi leží na lavici test, na který jste se sice učili, i když jste měli deset tisíc jiných možností, jak lépe strávit čas, ale najednou máte absolutně vygumováno). Je v tom ale taky troška pochmourna z toho, že léto bude zkrátka zase až za rok a teď Vás čeká zima, denní světlo vymezené od cca 8 hodin ráno do 4 hodin odpoledne a kasička, kam byste měli začít škudlit na vánoční dárky.
Ono to samozřejmě není tak horké, jelikož je před Vámi zase plno jiného. Burčák,  dýňová sezona, Halloween, výlovy rybníků, státní svátky, Vánoce a k tomu jistě dobroty co zahřejí. Nedá se tedy říct, že bych podzim a zimu milovala. Alespoň zatím ne, třeba to přijde. Zatím jsem ve stavu, kdy mi nevadí.
Když se Vám ale do ruky dostanou ty nejsladší podzimní máslové hruštičky, budete podzimu mnohokrát děkovat, že konečně přišel. Protože s těmito hruštičkami vytvoříte fantastické věci.
Zkuste jako první třeba můj hruškový cheesecake...

 

Pokud nemáte moc času a potřebujete napéct ( ať už pro své chutě nebo pro chutě ostatních), zkuste tuhle buchtu. Nejen, že je snadná, provoní Vám kuchyň sladkou kokosovou vůní ( zavřete okno před hmyzem) a nemusíte se o ni skoro starat, ale je tak dobrá, že zmizí pomalu stejnou rychlostí, jakou jste ji připravili.

Nepečené moučníky mají velkou nevýhodu... většinou jsou hodně nadýchané, krémové a lehké. A tady se dostáváme k bodu nárazu! Jsou totiž díky tomu extrémně jedlé a člověk neví, kdy skončit. A nejhorší je, když toho připravíte pekáč. Kousek odkrojíte, naberete, nandáte a pak se postupně vracíte zarovnávat. Řešením je v tomto případě připravovat tyto dezerty do samostatných mističek, dóziček, skleniček, pohárků či co Vám fantazie nabídne. Pak sníte skutečně jen vlastní porci ( pokud se tedy nevrhnete po dalších miskách) a nepostaráte se o to, abyste okradli chudáky ostatní strávníky ( samozřejmě za to ale nikdy nemůžete :) ).

 Kolikrát máte před sebou plán, že upečete něco grandiozního, a když se do toho pustíte, nakonec se zkazí, co může a pod rukama Vám vznikne bahno. Někdy ale dostanete zčista jasna na něco chuť. Tak sáhnete po pár surovinách, co máte doma. Nevíte, co se z toho vyklube, ale cíl je jasný - zahnat chutě.
A tak krájíte, mícháte a pečete. A upečete něco tak dobrého, že se k tomu vracíte pravidelně, stejně jako já k tomuto koláči...

 Tento koláč je soubor kalorických bomb spečených do jedné veliké. Zdravého na něm není vůbec nic, možná leda, kdybyste z něj vyňoupali ořechy, ale ani ty nejsou v tomto podání žádný zázrak.
Ale jakmile ochutnáte první soustíčko, karamel se Vám potáhne po dezertní vidličce jako nitka a čokoláda se Vám v ústech promění v samet, který obejme hořký křupavý ořech, slibuji, že Vám bude vše ostatní jedno!

Kdybych měla říct své oblíbené jídlo, musela bych přemýšlet minimálně tři dny a stejně bych jej dohromady nedala. Na světě je tolik lahůdek, že je pro mě nemožné vybrat jen jedno.

Když jsem začínala zdobit dorty, bylo mi asi 9 let. Pamatuji si to přesně. Sestra měla tehdy narozeniny a my pro ni s maminkou upekly dort. Obyčejný piškot a v něm nějaký krém. Tehdy se ale ještě o pečení skoro nikde nepsalo. Byly zkrátka dané lité koláče a nedělní bábovky. Když byl svátek, přidala se na koláč drobenka nebo se perník posypal kokosem. Že by se ale nějak experimentovalo, květy se kandovaly, tvořil se domácí marcipán nebo se zdobilo něčím jiným, než šlehačkou, neexistovalo. Já jsem zbožňovala figurky a ovoce, co prodávali v ,,Růžové cukrárně,, a co jsem občas za odměnu dostávala. Pravda, člověku se po zakousnutí do tvrdé drobivé hmoty sice slepil jazyk k patru a zuby se potáhly jakýmsi cukrovým lepidlem, ale na oko to bylo pro dítě neodolatelné, co tedy záleželo na pasece, jakou hmota napáchá.
Tolik jsem tehdy chtěla jí tu marcipánovou figurku vyrobit. Maminka mi tedy přivezla různě barevný marcipán, nějaká prášková potravinářská barviva ( tehdy jsem si o gelových mohla nechat zdát) a já modelovala. Když si vzpomenu na práci s práškovými barvivi, naskakuje mi husí kůže. Jak se barva dostala všude kam mohla a stačilo se špatně otřít, abyste vypadali jak indiáni. Sláva tomu, kdo vymyslel gelovou konzistenci.

S tímhůe dortíkem jsem si vyhrála, ovšem strávníci nevydrželi čekat do úplného zatuhnutí, takže jsem řízla a potvrdilo se, že moc brzy. Až jej budu připravovat příště, mám schváleno je plácnout přes prsty, pokud se ho budou dožadovat okamžitě :)

Jako malá jsem si přála být baletkou. Ostatně asi jako každá malá holčička. Líbily se mi drdůlky, tylové sukničky, trikůtky, líbily se mi panenky, které ukazovaly, že být tím, čím chcete být je tak snadné... otočky a výskoky za doprovodu klavíru, překrásné kostými a ta něžnost. Ano, baletkou jsem si být přála, ač na balet jsem nikdy nechodila. Kdepak já a nějaký sport v dětství. To se naprosto vylučovalo, ba pouze ta představa je dost vtipná. Ke sportu jsem vedena nebyla. Zato mě vedli k jiným věcem.

Aneb, když mouka chybí!

Tabulku čokolády jsem už jako malá dokázala sníst na posezení. Pamatuji se, jak na mě maminka koukala, když se mě ptala, kde je ta oříšková čokoláda, co mi ráno přinesla a já jen pokrčila rameny a řekla ,,neni,, . Načala jsem tehdy tabulku a zakousla se. Dnes mi to přijde dost odporné ( ale jsou dny, kdy vlastně ani ne :D ). Teď se snažím (snažím je výstižné slůvko) si vychutnávat každou kostičku. Nejlepší jsou podle mě ty ořechové. Kamarád mi už několikrát říkal, že jsem v minulém životě musela být veverka. Čím více ořechů, tím lepší. Nebo nugátové náplně... Čokoládu tedy ano. Ale dort pouze z čokolády, to se mým myšlenkám trochu příčilo. Představovala jsem si, jak musí být hutný ( a popravdě jsem si také představila sebe jako malé dítě, kterému dáte čokoládovou zmrzlinu a v tu ránu jí má všude jinde, jen ne v ústech). Na jedno přání jsem jej ale vyzkoušela. A když už jsem se rozhodla k jeho přípravě, chtěla jsem taky, aby byl mimořádný. Tak jsem koupila čokoládu s pořádným procentem kakaa. Toho se obvykle člověk moc nepřejí, Chuť mu ta hořkost..jak bych to řekla.. zazdí. A to je právě její účel. Měla by sloužit pouze jako pamlsek, jako pohlazení pro jazyk, ne jako plnič žaludku.
A můj konečný verdikt z dortu? Nestačí jeden kousek, nestačí ani dva. Při třetím si říkáte, že už byste neměli, ale čtvrtý Vás ubezpečí v tom, že to byl přeci jen dobrý nápad..

Když jsem byla malá, jezdívali jsme pravidelně na dovolenou do Norska. A jezdili jsme sem přes Dánsko i Švédsko. Bydleli jsme v takové útulné chatce, která měla typicky, jak to v těchto severských končinách bývá, střechu porostlou trávou. Doteď netuším, jestli toho seveřané docílí záměrně nebo je to dílem náhody, každopádně, tráva na střechu prostě patří. Stačilo seběhnout z kopce a už jsme byli u fjordu. Tam jsme měli svou lodičku, svůj mrazák a lovit jsme mohli od rána do večera. A že se toho dalo chytit.
Po večerech jsme už na loďce nevyjížděli, ale lovili z mola platýze. Povím Vám, že čerstvě vytažený z moře, chemií a mražením naprosto netknutý, o půlnoci hozený na rozpouštějící se prskající máslíčko, chutnal jako... jako...a to je ono! Ta chuť je nepopsatelná a neopakovatelná. Tu chuť dotváří čas, místo. Proto si myslím, že neexistují jen chutě slané, sladké, hořké a kyselé, nebo, jak je nyní v módě také trend umami chutě. Podle mě existuje i chuť okamžiku a ta je pro každého jedinečná a nepopsatelná. Každý ji vnímá v jiný okamžik a na základě svých pocitů.
Skandinávii jsem si ale zamilovala. Hory, fjordy, vodopády, divoká příroda, chladivý vzduch, dlouhé vysoké mosty, malé loďky houpající se v chladných vlnách, čistota, klid a velmi, ale opravdu velmi hutná jídla.. :D To je kus mého srdce. A když mluvím o těch hutných jídlech, v ,,lehkém,, krevetovém salátu Vám bude lžička stát jak zabetonovaná a ani se nehne. Dále hot dogové housky přeslazené jak kdybyste žvýkali cukrkandl, máslo ala karamelová chuť a už jste jedli někdy karbanátky z čerstvě skoleného losa? No.. já ano.. zvláštní požitek :D . Ale spíše tím, že na losí maso nejsme v Česku zvyklí.
Hodně z těchto pokrmů můžete ale ochutnat v IKEE. Jak jsem psala v jiném příspěvku, nedám na ni dopustit. Vystihuje vše, co se mi líbí. Útulno a domov ( tedy samozřejmě zde najdu i výjimky, které bych nedala ani do domu hrůzy :D  ). A o IKEÁCKÉ restauraci asi nemusím nikomu vyprávět. Kdo by neměl rád masové kuličky, lososa, krevetové saláty, wrapy, pitipanu, zelený princeznin dort, marcipánové rolky a samozřejmě - mandlový dort.
Hledala jsem hodně receptů, abych si jej mohla doma připravit. Myslela jsem nejprve, že to bude lacinější - OMYL! Ale na druhou stranu jsem při posledním pokladeném plátku mandle na vrch mého z nejvydařenějších švédských mandlových dortů přišla na to, že je LEPŠÍ! Je vláčnější, jemnější a lahodnější než ten kupovaný. A je Váš!

Žádné šnečky... pořádného šneka! Objednávka zněla doma jasně. A i když bylo jaro, když jsem maxi šneka pekla, měla jsem takovou chuť na něco podzimního... někdy zkrátka nehraje sezóna hlavní roli a Vy zatoužíte po něčem, co je coby sezonní dobrota ještě hodně vzdálené.
Tak jsem zadělala na kynuté těsto a z košíku popadla pár krásně červeno-žlutých jablíček a pomalu začala pracovat na naplnění mých chutí.

Když máte v práci kolegyni, která je úžasnou zahrádkářkou a zrodí se jí velká úroda, je vyhráno :) . Kamarádka je moc šikovná na zaváření ( její meruňková přesnídávka byla přepych a kdyby mi to nebylo trapné, snědla bych jí ji celou), pečení i vaření. O hostinách, které chystá na rodinné sešlosti, se nám kolikrát může doma nechat jen zdát. Je to zkrátka takový poklad do rodiny a samozřejmě i do práce :).
Nedávno mi přinesla tak krásnou cuketu, která s těmi kupovanými z obchodu nešla srovnávat. Možná by šla, ale v té kupované byste oproti té od kamarádky našly jen samá negativa. Takřka bez chuti, dřevnatá, špatné velikosti, u konců potlučená.. jen název nese stejný. Kdežto Míšiná.. ta je strakatě zelená. sem tam tmavší proužek, sem tam světlejší. Přivoníte a cítíte zahradu.. cítíte zeleninu. Nakrojíte, uslyšíte nepatrné prasknutí a na ostří nože vyteče trocha šťávy. Přidáte ji do jídla a máte skvost..

Nedělní ráno bylo azurové a můj cheesecake modrý.

To, když je sezona dýní. Ale i když sezona není. Má sestra na tento cheesecake nemůže zapomenout a loňský podzim jsem jej vytahovala z trouby asi pětkrát a pokaždé zavládlo nadšení.

Když tymián v červnu kvetl, byl kouzelný. Ty kvítky se mi tolik líbily, že jsem jich pár natrhala a nakonec i s lístky zužitkovala do přípravy cheesecaku pro sestru k svátku.

Tentokrát nám upekla duha.

Tenhle dortík je adeptem na to nejsladší, nejbarevnější a nejsladší, co znáte. Ale řekněte, nechtěli byste ho, jako děti? Já vždycky toužila po dortu s pannkou Barbie. Nevím, že mě tolik lákalo dostat barbie obalenou cukrem a šlehačkou, když jsem ji pokaždé dostávala jako bonus k dortu navíc. Já ji prostě chtěla mít zapíchlou v korpusu a hotovo!
Jako malá jsem dostávala dorty tvaru podkovy, pak se postupně přešlo k těm, co prodávají zmražené. Byly tuším smetanové, broskvové a na vršku měly malinovou ,,pomatlánku,, a posypku z mandlových plátků. Vynikající. A postupem času se přešlo k dortům, co mi upekla maminka nebo sestra. A že ty péct umí. Favoritem býval krtkův dort, který pravidelně dostávám k svátku. Pak také ty ze zakysané smetany, nepečené a nebo cheesecaky. A ke svým 21. narozeninám jsem dostala úžasný dort s názvem ,,Filadelfie,, z cukrárny Světozor ( tady tady - http://www.ovocnysvetozor.cz/products/tvarohove-dorty) . Netušíte, oč přicházíte, pokud jste ještě neochutnali. A taky jsem dostala hodně, vážně hodně moc menších dortíků z cukrárny ,,Venezia,, ( tady tady - http://cukrarstvivenezia.cz/).
Nikdy jsem moc nebyla na šlehačku. Nemám ji ráda, mým chuťovým pohárkům zkrátka nelahodí. Stejně tak, jako máslové krémy. Vlastně, vůbec nejsem dortový typ. Jediné skutečné dorty, které můžu, jsou už zmíněný krtkův, medovník a schwarzwald. A to jen sem tam. Ty ostatní, které mám ráda se dorty nazývat nemohou ( přemýšlím, jestli se dá říkat dort také cheeseCAKU)...

Tenhle chceesecake byl trošku oříšek. A to doslova...

Šly jsme jednou se sestrou Prahou. Kupovaly jsme nějaké ovoce a v tom jsem uviděla kokosový ořech. Připomnělo mi to doby, kdy jsme tyhle celé kokosy dostávaly jako dárek od Mikuláše. Pár jsem si jich potěžkala a ten jeden tak nádherně žbluňkal svou šťávou uvitř, že mě touha zlanařila a já se najednou viděla, jak jej nesu k prodavačce. No jo, ale pokud jste domácnost bez kladiva, kde největší síla je buď v mámině ruce, když louská pistácie nebo v paličce na maso, máte s rozlousknutím ořechu trochu problém. Nechtěla jsem přijít ani o kapku šťávy, takže jsem na to šla opatrně. Ze začátku, tedy. Pak už mi bylo všechno jedno.
Vzala jsem kudličku, paličku a mlátila, co to šlo. A vida, nakonec jsem nad ořechem zvítězila :)
Od té doby není žádná hora tak vysoká...

Nejprve odkrojíte malý, docela maličký kousek. Usadíte se, nebudete ani přemýšlet, kam zabořit vidličku, jíž odkrajujete. Jistě, že do špičky čtvrtky. Jakmile začne vidlička zajíždět lehce do jemné vrstvy náplně, zastaví se trošku ztuha u sušenkové krustičky. Tam si musíte rukou trochu přitlačit. Poté vidlička cinkne o talířek a Vy už můžete ochutnat své první sousto.

Zaručuji Vám, že poté už budete odkrojovat kousky stále jen větší :)

Cheesecake ( čteme ,,čízkejk,, ) je podle mě to nejskvělejší, co nám může v kuchyni vzejít pod rukama. Jestli také patříte k té skupince, kterou komoleniny tohoto slova vytočí tak, že rozškube, co právě drží v ruce a následně po tom ještě dupe, pak děkuji, že nejsem jediný takový cvok sama :D .

Fotografie zapůjčena z www.ezybuyathome.com

Zdravím :)

Asi by bylo příhodné vysvětlit, proč právě ,,Krásný kousek světa,, . Každý si pod těmito slůvky představí něco jiného. Něco, co má rád ( jinak by ten kousek nebyl krásný, že :D ).
 Já v něm vidím kuchyni! čistou, bílou, dřevěnou...venkovskou kuchyni. Trocha stylu ze skandinávie, trocha stylu z Francie, trocha italského nepořádku a hodně českých dobrot :) Mám ráda útulno, žádné sterilní, lesklé, moderní linie u mě nehledejte. Jsem velkým fandou IKEA. Co si můžu stlouct sama ( nejlépe za pomoci letitých štípaček a paličky na maso), poskládat k sobě, jak se mi zlíbí, doladit různými nezbytnostmi, které jsou sice úžasně nápadité, útulné, trefné, ale nakonec do nich nemáte co dát a hlavně kam je dát, to je moje.. !
Zůstaňme ale u tématu. U té kuchyně. Že to není kus světa? Ale je. Váš svět je v hlavní řadě Váš domov, tam, kam se vracíváte po práci, po škole.. Tam, kde je Vám nejpřirozeněji, nejlépe, kde můžete být oblečeni v perfektně ladícím outfitu i posedávat pouze v pyžamu, rozcuchaní, nenamalované a je Vám to jedno. Protože tady je to Vaše. To je jen Váš svět. O tom, koho si do něj pustíte rozhodujete sami. Vítejte tedy opět v ,,TÉ KUCHYNI,, . Jak už jsem říkala, je bílá a dřevěná. Je ale také rohová s velkým keramickým umyvadlem, ve kterém je ještě stále položená omytá zelenina připravená, aby splnila svůj účel - byla nakrájena do salátu. Kachličky volím decentní, ne moc rušivé. Momentálně jsou, dejme tomu, bílo modré. Odstín ala cibulák. kuchyňská deska je z dubového dřeva a všude, kam se podíváte - v každé poličce, v každé skříňce, v každém volném záhybu - můžete narazit na dózičku označenou malou tabulkovou cedulkou s nejrůznějšími nápisy. Nápis ,,mouka,, zde najdete nejčastěji, ale každá se liší slůvkem, co je psáno před ní. Tady je hladká, tady zase polohrubá, tamhle za ní je celozrnná, chlebová... uprostřed kuchyně je ostrůvek, na kterém tak ráda krájím. Nad ním je umístěný závěs s pánvičkami, míchačkami a vším, po čem hořečně sahám, když potřebuju. Nikdy si nic nepřipravuji na linku předem. Vždy až na poslední chvíli hledám, kam jsem co dala. Za oknem mám květináčky s bylinkami všeho druhu. Přiznám se, že ani já si nejsem jistá, která je která. Vždy se ale s chutí trefím. A také je rozeznávám po vůni. U dalšího okna, toho velikého, je lavice s plédem a polštáři k posezení. To, aby tu měl můj kuchyňský parťák pohodlí. No a ten veliký dřevěný jídelní stůl... co Vám budu povídat.. to je prostě něco. S květinou laděnou do pastelova uprostřed, v té mé oblíbené skleněné váze, je v kuchyni vážně dominantní. U něj prostě chutná vše. Přehozy přes něj střídám podle nálady. A šest židlí je, myslím, tak akorát. Když, tak holt přikoupíme a nebo budou ostatní strávníci hodovat u plotny :D
Co ale neodmyslitelně hraje hlavní roli v tom, proč je pro mě právě kuchyně tím kouskem světa, co mám nejraději, je ta vůně a to teplo. Na jaře svěží a jemná, v létě osvěžující a sladká, na podzim hřejivá a skořicová a v zimě teplá a peprná. A ty všechny vůně se pokouším vytvořit já. Tím, co vařím, co peču.. Vaření miluji, ale pečení zbožňuji. Dokázala bych o mé lásce k pečení mluvit hodiny ( což by Vás jen odradilo a proto to dělat nebudu, případně až později :D ).
Ty vůně obecně vytvářejí i harmonické vztahy. Představte si, že cítíte čerstvě rozpečené máslové těsto, ve kterém jsou zabalená jablíčka, rozinky, skořice.. všechny ingredience pustí šťávičku, která opět stvoří něco specifického. A v ovzduší se tímto vykouzlí nejen příjemné zázemí, ale i úsměvy, spokojenost, pocit štěstí, pocit lásky, klidu...jste uvolnění, zkrátka v pohodě :)
A co je ještě úžasnější, než pečení? Moji strávníci. Věk nehraje roli. Mohou být tak malincí, že je zatím ještě neposlouchají nožičky a mohou být tak životazkušení, že mají vlasy promelírované šedostříbrnou barvou. Rodina nebo známí, přátelé nebo kolegové, na tom nezáleží.
Záleží na kvalitě, s jakou jim ten svůj ,,krásný svět,, podáte. A když nezbude ani kousek, víte, že jste to udělali dobře :)

Vítejte tedy v tom mém...
                                                                                                                                                              B.